Organization

Admin

Janáček Brno International Festival

Director(a) orquestal

Robert Jindra

Director(a) de escena

Claus Guth

Others

Staatsopernchor Berlin

Cantante

Soprano

Dorothea Röschmann

Emilia Marty

Tenor

Aleš Briscein

Albert Gregor

Stephan Rügamer

Vítek

Natalia Skrycka

Kristina

Linard Vrielink

Janek

Barítono

Adam Plachetka

Jaroslav Prus

Bajobarítono

Jan Martinik

Dr. Kolenatý

Dionysios Avgerinos

Un técnico

Contralto

Adriane Queiroz

Una limpiadora

Jan Ježek

Hauk-Šendorf

Rebecka Wallroth

Una camarera

Escenógrafo(a)

Etienne Pluss

Diseñador(a) de vestuario/Figurinista

Ursula Kudrna

Diseñador(a) de iluminación

Sebastian Alphons

Coreógrafo(a)

Sommer Ulrickson

Dramaturgia

Yvonne Gebauer

Benjamin Wäntig

Věc Makropulos -  (El Caso Makropoulos)

Brno

Chequia

Janáčkovo divadlo

Public

El Caso Makropoulos

Simon Samuel

Válido

Věc Makropulos Janáček

“If someone doesn’t like opera, take them to see Janáček,” said conductor Simon Rattle and he is right. Janáček’s operas are each unique in their own right, running at the speed of thought and theatrical in the best sense of the word. For example, The Makropulos Affair with its almost detective plot is certainly not a typical operatic subject, but in Janáček’s rendition, a century-old court dispute over an inheritance quickly turns into a gripping drama about the search for the meaning of human life. It is even more of an experience when you add director Claus Guth’s production view, where realistic images of the law office and the theatre backstage alternate with surreal moments of the main character’s isolation. The German director Claus Guth is one of the world’s leading filmmakers and is best known for his productions of works by Richard Strauss, Richard Wagner and Händel. His first encounter with Czech opera was a production of Bohuslav Martinů’s Juliette in 2016, but it was not until six years later that his first Janáček came, an excellent production of Jenůfa for Covent Garden. The Makropulos Affair was written for the Berlin Staatsoper and this is the first time this great opera company will be performing at the festival. 

The Makropulos Affair is in many ways a work unparalleled in the world of opera. It is not surprising that Karel Čapek, the author of the literary original, was initially somewhat sceptical about Janáček’s intention to adapt his play into an opera. Set in a legal environment, full of dialogue and with a convoluted storyline, where characters make phone calls and where tracing family connections is almost a task for a genealogy expert, the plot was not entirely typical of opera even in the early 20th century. But Janáček, who had already dealt with life and its endless cycle in The Cunning Little Vixen was very interested in what The Makropulos Affair hides under its legal-detective plot – the question whether immortality can bring happiness to people or whether human life is fulfilled by the inevitability of the end. Janáček himself later recalled: “It gripped me. You know, the horrible, the emotional of a human that will never end. Pure misery. Wanting nothing, expecting nothing. There must be something to it. The third act, that’s what I take pride in: the rush, the cliff! That’s what I felt, that’s what I wanted.“ Čapek eventually agreed to the musicalization, and Janáček set about revising and shortening the text of the play. He devoted the next two years to the composition, and Janáček’s correspondence traces his interest in and sympathy for the opera’s main character: “A beauty 300 years old – and eternally young – but only a burnt-out emotion! Brr! Cold as ice! But I’ll make her warmer so people will have compassion for her. I might even fall in love with her.” The premiere in 1928 in the Brno theatre before Christmas aroused unprecedented interest and the theatre was completely sold out! The success was huge. Janáček recalled: “The cold one was an unprecedented success! A chill went down everyone’s spine. It’s supposedly my greatest work!” 

Patricie Částková

English

„Pokud někdo nemá rád operu, vezměte ho na Janáčka,“ řekl dirigent Simon Rattle a má pravdu. Janáčkovy opery jsou každá svébytný unikát, běžící rychlostí myšlenky a divadelní v tom nejlepším slova smyslu. Třeba taková Věc Makropulos se svou téměř detektivní zápletkou rozhodně není typickým operním námětem, ale v Janáčkově podání se stoletý soudní spor o dědictví rychle změní ve strhující drama o hledání smyslu lidského života. O to větší zážitek to je, když se přidá inscenační pohled režiséra Clause Gutha, kde se realistické obrazy advokátní kanceláře a divadelního zákulisí střídají v proměnách s až surrealistickými momenty izolace hlavní hrdinky. Německý režisér Claus Guth patří k předním světovým tvůrcům a je známý především svými inscenacemi děl Richarda Strausse, Richarda Wagnera či Händelových děl. Jeho první setkáním s českou operou byla inscenace Julietty Bohuslava Martinů v roce 2016, ale až o šest let později přišel první Janáček, vynikající inscenace Její pastorkyně pro Covent Garden. Věc Makropulos vznikla pro berlínskou Staatsoper a je to poprvé, co se tento skvělý operní soubor na festivalu představí. 

Věc Makropulos je v mnoha směrech dílem nemajícím ve světě opery obdoby. Není překvapivé, že autor literární předlohy Karel Čapek byl k Janáčkovu záměru zpracovat jeho hru do podoby opery z počátku poněkud skeptický. Děj odehrávající se v právnickém prostředí, plný dialogů a spletitého děje, kde postavy telefonují a kde vysledovat rodinné vazby je téměř úkolem pro odborníka na genealogii, nebyl úplně typickým pro operu ani na začátku 20. století. Ale Janáčka, který se již v Příhodách lišky Bystroušky zabýval životem a jeho nekonečným koloběhem, velmi zaujalo to, co Věc Makropulos skrývá pod svou právnicko-detektivní zápletkou – otázky, zda nesmrtelnost může přinést lidem štěstí, anebo lidský život naplňuje právě ona nevyhnutelnost konce. Janáček sám později vzpomínal: „Chytlo mne to. Víte, to hrozné, ono citové člověka, který nikdy nebude mít konce. Neštěstí holé. Nic nechce, nic nečeká. Z toho musí něco být. Třetí dějství, na tom si zakládám: ten spád, ten sráz! To jsem cítil, to jsem chtěl.„ Čapek nakonec se zhudebněním souhlasil a Janáček se pustil do úprav a krácení textu hry. Kompozici věnoval další dva roky a Janáčkova korespondence mapuje jeho zaujetí i soucit s hlavní postavou opery: „Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se do ní ještě zamiluju.“ Premiéra v předvánoční čas roku 1928 v brněnském divadle vzbudila nebývalý zájem a divadlo bylo zcela vyprodané! Úspěch byl obrovský. Janáček vzpomínal: „Ta vychládlá měla úspěch netušený! Až mráz šel každému po těle. Je prý to moje největší dílo!“  

Patricie Částková

čeština

Wenn jemand keine Opern mag, dann nehmt ihn mit zu Janáček, sagte einmal der Dirigent Simon Rattle – und er hat recht damit. Jede von Janáčeks Opern ist für sich ein Unikat, mit raschem Gedankengang und theatralisch im besten Sinne des Wortes. So besitzt etwa Die Sache Makropulos mit ihrer Handlung, die an einen Krimi erinnert, gewiss kein typisches Opernsujet, aber bei Janáček wird aus dem seit hundert Jahren andauernden Erbschaftsstreit rasch ein mitreißendes Drama über die Suche nach dem Sinn des menschlichen Lebens. Zu einem noch größeren Erlebnis wird diese Oper, wenn Claus Guth sich der Regie annimmt. Bei ihm gehen die realistischen Bilder der Anwaltskanzlei und der Theaterkulissen abwechselnd in geradezu surrealistische Momente der Isolation der Hauptheldin über. Der deutsche Regisseur Claus Guth zählt zu den ganz Großen seiner Zunft und ist vor allem für seine Inszenierungen der Werke von Richard Strauss, Richard Wagner oder Händel bekannt. Seine erste Begegnung mit einer tschechischen Oper war die Inszenierung der Juliette von Bohuslav Martinů im Jahr 2016, doch erst sechs Jahre später folgte der erste Janáček – die hervorragende Inszenierung von Jenůfa für das Royal Opera House in Covent Garden. Die Sache Makropulos entstand für die Staatsoper Berlin, deren ausgezeichnetes Ensemble sich mit dieser Inszenierung erstmals auf unserem Festival präsentiert.

Die Sache Makropulos ist in der Opernwelt in vielerlei Hinsicht einzigartig. Es ist keine Überraschung, dass Karel Čapek, der Autor der literarischen Vorlage, anfangs etwas skeptisch auf Janáčeks Idee reagierte, sein Schauspiel zu einer Oper umzuschreiben. Eine Handlung, die im juristischen Milieu angesiedelt ist, voller Dialoge und Verwicklungen, wo die Figuren telefonieren und wo man geradezu ein Experte für Genealogie sein  muss, um die Verwandtschaftsverhältnisse zu durchschauen, war auch zu Beginn des 20. Jahrhunderts nicht gerade typisch für eine Oper. Doch Janáček, der sich schon im Schlauen Füchslein mit dem ewigen Kreislauf des Lebens befasst hatte, war fasziniert davon, was sich in der Sache Makropulos hinter der juristischen Detektivgeschichte verbarg – die Frage, ob die Unsterblichkeit den Menschen Glück bringen würde oder ob zu einem erfüllten Leben gerade die Unausweichlichkeit seines Endes beiträgt. Janáček selbst erinnere sich später: Es hat mich gepackt. Wissen Sie, dieses furchtbare Gefühlsleben eines Menschen, der nie ein Ende haben wird. Das reine Unglück! Er will nichts, er erwartet nichts. Daraus muss sich doch etwas machen lassen. Der dritte Akt, auf den bin ich stolz: diese Dynamik, diese Abgründe! Das habe ich gespürt, das habe ich gewollt. Čapek erklärte sich schließlich mit der Adaption einverstanden, und Janáček machte sich an die notwendigen Änderungen und Kürzungen des Textes. Das Komponieren der Musik nahm zwei weitere Jahre in Anspruch, und Janáčeks Korrespondenz lässt erkennen, wie sehr er sich mit der Hauptfigur der Oper beschäftigte: eine 300 Jahre alte Schönheit – und ewig jung – aber vollkommen abgebrannte Gefühle! Brr! Kalt wie Eis! Aber ich mache sie wärmer, damit die Leute Mitleid mit ihr haben. Ich werde mich noch in sie verlieben. Die Premiere am Brünner Nationaltheater kurz vor Weihnachten 1926 stieß auf ungeahntes Interesse, und das Theater war vollkommen ausverkauft! Der Erfolg war gigantisch. Janáček erinnerte sich: Diese erkaltete Frau wurde ein unerwarteter Erfolg! Allen lief es kalt über den Rücken. Angeblich ist es mein größtes Werk!

Patricie Částková

Deutsch

El Caso Makropoulos by Janáček, De (2024/2024), Dirigido por Claus Guth,, Director Robert Jindra, Janáčkovo divadlo, Brno, Chequia

Créditos de presentación (Reparto & Equipo )

Elenco

Equipo

Ensamble

Programa, Acerca de & Sinopsis

Fotografías

Más información

Fechas y lugares de actuación

Lugares